Ta pravá Itálie. - Jakub Truksa

Pozvání do Itálie se prostě neodmítá. A v okamžiku, kdy součástí pozvánky byl i start na legendárním závodě Maratona dles Dolomites, tak nebylo vůbec o čem přemýšlet. O tomto závodě jsem uvažoval už mnohokrát, ale dostat se na start není úplně jednoduché. Nemůžete se jen tak přihlásit, ale musí vás vybrat jako jednoho z 9000 šťastlivců, kteří se budou moci postavit na start. A protože pozvání od italské značky pláštů Pirelli, která je oficiálním partnerem tohoto závodu, obsahovalo kompletní program na prodloužený víkend, tak nebylo potřeba ani moc plánovat. Prostě jen zabalit rodinu a kola do auta a mohlo se vyrazit.

Příprava kola. Čekají mě horské etapy, takže volba kola je jasná. Pojedu na silničním kole Trek Émonda SLR s 37mm vysokými ráfky a elektrickou sadou Sram Red AXS. Kliky mám s velkými převodníky 54/41 zubů a kazetu 10-33 zubů. S tímto bych měl zvládnout vyjet všechno nahoru i dolů. Aspoň doufám. Na výběr jsem měl několik variant obutí a nakonec moje volba padla na Pirelli P Zero Race 4S a ultra lehké duše Pirelli P Zero Smartube. Chtěl jsem, aby pláště byly lehké do výjezdů, ale zároveň jsem měl maximální jistotu ve sjezdech. I proto jsem sáhnul po 28mm šířce, která je navíc o poznání komfortnější. A protože v horách vás může kdykoliv překvapit nenadálá dešťová přeháňka, verze pláště Race 4S byla taková sázka na jistotu. Navíc jsou vyrobené v Itálii, takže domácí produkce. To je super. Italský víkend se vším všudy. 

V pátek brzo ráno jsme se vydali vstříc alpskému dobrodružství. Cesta byla bezproblémová a po obědě už jsme projížděli mezi vrcholky Dolomit. Bydlení jsme měli zajištěné ve vesničce Corvara, kde byl následně i cíl závodu. Příjemný horský hotel s výhledem na Passo Campolongo a okolní vrcholy, které mě budou provázet v následujících dnech. První den byl program vcelku volný, tak jsem si jen dojel pro startovní číslo a podíval jsem se na stánky partnerů závodu. Všechno bylo takové příjemně uvolněné a to i přes to, že prezentaci musí absolvovat osobně všech 9 000 jezdců. Ale vyzvednutí čísla byla otázka pár minut a už jsem se mohl procházet mezi stánky. Byly zde ochutnávky místních dobrot a i stánky vystavovatelů. Já jsem se zastavil pozdravit na stánek Pirelli a podívat se na novinky, které přivezli na výstavu. Pak už jen krátký odpočinek a večeře. Ano - italské jídlo je to, co na Itálii milujeme nejvíce. Na večeři jdeme společně do tradiční horské restaurace. Naše roční dcera už touto dobou normálně spí, ale dneska je večeře později, takže bude trochu ponocovat. Jídlo i víno je prostě skvělé. Několik chodů, kdy každý další je větší a větší gastronomický zážitek. Italové prostě umí žít a jídlo je jedním ze středobodů italského života. U stolu sedíme s designéry plášťů Pirelli, bavíme se o cyklistice i normálním životě. Naše řeč pomalu směřuje k tomu hlavnímu, co nás tento víkend čeká - závodu Maratona dles Dolomites. Řešíme, kdo plánuje jet krátkou, střední nebo dlouhou trasu a kdo už má se závodem osobní zkušenost. Je to příjemný večer. Čas se protáhl do noci a je pomalu čas jít spát. Ráno už nás čeká první organizovaná cyklistika. 

Ráno po snídani vyrážíme na obhlídku místních silnic. Jede nás velká skupina, kterou vedou cyklisté a cyklistky z Enough Cycling Collective. Je to parta nadšených cyklistů, kteří jezdí na kolech po celém světě a cyklistika je evidentně jejich obrovskou vášní. Plán je lehká vyjížďka na kávu, ale tady v horách rovinku nenajdete, takže logicky nás čeká nějaký ten kopec. A ne jeden. Začínáme stoupáním na Passo Campolongo a poté pokračujeme na Passo Falzarego a zakončíme to krátkým dojezdem na Passo Valparola. Zde si dáme kávu a dlouhým sjezdem se vrátíme do hotelu. Počasí je skvělé, tempo si zde najde každý, prostě pohoda. Hlavní je ušetřit síly na následující den, kdy to bude přeci jen jiná cyklistika. Odpoledne vyrážíme s dcerou na procházku po městě, zatímco manželka si objede stejnou trasu, kterou jsem ráno absolvoval já. Pak už odpočinek a večeře v hotelu. Před závodem je večeře přeci jen poklidnější, protože ráno brzy vstáváme. 

Nedělní budíček v 5:00. Hlavně neprobudit dítě, hodit na sebe dres, vzít kolo a hurá na snídani. Údajně byla už od čtyř, ale to bych opravdu nedal. Rychle do sebe hodím trochu jídla a dvojité espresso. Sedám na kolo a vyrážím spolu s dalšími tisíci cyklistů směr start. Startuji z druhého startovního bloku, takže ne úplně vzadu. To je super. Přesně v 6:30 zazní startovní výstřel a vydáváme se vstříc kopcům. Je jich hodně a vlastně není moc kam spěchat. A ani to nejde - před vámi je tolik jezdců, že předjíždění je takřka nemožné a první stoupání jedete tak, jak vám situace dovolí. Jako první je Passo Campolongo, krátký ale docela prudký kopec na zahřátí. Mám ho za sebou, ale ještě jednou se dnes utkáme. Pokračuji na Passo Pordoi, odkud jsou úžasné výhledy na vycházející slunce a následně pokračujeme na Passo Sella. Za ním je umístěna další občerstvovací stanice. Nezastavuji, ale za jízdy dostávám do ruky kávu. Ano - během závodu dostávám výborné espresso od Segafreda. Prostě na kopci postavili pojízdný bar s kávovarem a ani nemusíte zastavovat. Sice dostanete papírový kelímek, žádný porcelán, ale i tak je to naprosto dokonalé. Posledním kopcem Sella Rondy je Passo Gardena a po ní následuje sjezd do cílové Corvary. Ale cílové jen pro někoho. Výhodou závodu Maratona dles Dolomites je to, že máte na výběr ze 3 tratí a až v průběhu závodu se můžete rozhodnout, kterou absolvujete. Teoreticky můžete skončit po 55km a nebo pokračovat dále. Vzhledem k tomu, že bylo 9 hodin ráno, tak končit nedávalo smysl. I když i takoví jezdci se v mé skupině našli. Ale proč si nedopřát pár extra kopců obzvlášť, když svítí slunce a je krásné letní počasí. Již podruhé tak stoupám na Passo Campalongo a po něm následuje lehce zvlněná pasáž k bodu posledního rozhodnutí. Zde se mohu rozhodnout, zda absolvovat 106 nebo 138 kilometrů závodu. Přijel jsem s cílem objet dlouhou trať “maratona” a proto odbočuji a čeká mě ještě další sjezd až pod obávané stoupání na Passo Giau. Jeho vrchol přichází po 100km závodu a v tomto kopci se poprvé v závodě necítím úplně 100%. Strmé stoupání ve spojení s horkem je vysilující.  S blížícím se vrcholem se energie opět zázračně vrací. Světlo na konci tunelu i s ohledem na to, že tohoto kopce jsem se asi nejvíce obával. Už jsem ho jel a nebylo to nic lehkého. Navíc v kombinaci s předchozími se jednalo už o šestý kopec dne a měl největší sklon. Naopak sjezd byl parádní. Ono vůbec sjezdy jsem si během závodu užíval. Kvalitní asfalt ve spojení s kotoučovými brzdami a novými plášti P Zero - prostě čirá radost. Ale zpátky do závodu. Poslední dlouhé stoupání na Passo Falzarego, kde jsme se opět spojili se střední tratí, na něj pak bylo navazující Passo Valparola. Většina jezdců tento vrchol brala jako pomyslnou cílovou čáru a po ní už měl být jen sjezd do cíle. Nebyl. 

Tento sjezd jsme absolvovali už včera při projížďce, takže jsem ho přesně znal a nečekal jsem tak žádná překvapení. Ale ono přišlo. Po sjezdu měla následovat lehce stoupavá pasáž s minimálním sklonem, která nás měla přivézt až na cílovou rovinku. Tady se ale v profilu závodu schovávala na první pohled neviditelná poznámka v podobě stoupání Mur di Giat. Vedle velikánů jako Passo Pordio nebo Passo Giau je zcela nanápadné. Ale na posledních kilometrech už nečekáte krátké ale prudké stoupání s 19% sklonem. Někteří jezdci ze střední trasy kolo tlačí podél silnice. Tak prudké stoupaní to je. Kdo toto nečekal a nemá dost sil, ten se prostě zlomí i na těch pár metrech. Drsná poslední tečka, ale i o tom je cyklistika. Poté, se zakyselenýma nohama, už ale skutečně sjíždíme do cíle. Po 6 hodinách a 22 minutách projíždím cílovou bránou na celkovém 485.místě. Průměrná rychlost 21,67 km/h není špatná s ohledem na to, že jsme nastoupali 4200 výškových metrů.

Po závodě vypiju několik lahví vody a jedu si dát na hotel sprchu. Udělám ze sebe zase člověka a po chvíli vyrážíme zpět do cílového prostoru. Tentokrát pěšky. Od organizátorů jsme dostali pozvánku do VIP zázemí závodu. Tady sedíme u cílové rovinky, vychutnáváme si skvělé italské jídlo a k tomu prosecco. Opravdu si to tady užíváme se vším všudy. Mezitím dojíždějí do cíle další a další závodníci. Ještě po deseti hodinách od startu dostávají poslední z nich na krk pamětní medaile. Ty jsou dřevěné, každá vyrobená ručně a potištěná sušenými kytkami z okolních kopců. Má to celé o hodně větší styl, než kus kovu vyrobený v Číně. Maratona dles Dolomites byl neskutečný zážitek a rád se sem někdy v budoucnu vrátím. Teď už ale zabalit auto a vyrazit dál. Přesně za týden mě totiž čeká další výzva - francouzská L’Etape du Tour. 

Na závěr bych chtěl poděkovat značce plášťů Pirelli a jejímu českému dovozci firmě Cyklo Žitný, kteří pro mě tento velkolepý sportovní zážitek zorganizovali a zajistili.

Text a fotky: Jakub Truksa

 

PŘEJÍT NA PLÁŠTĚ PIRELLI P ZERO RACE >>>

© 2000-2022 Všechna práva vyhrazena, Cyklo Žitný, s.r.o. | Zásady cookies